Vesmírné harampádí: 2.
Co tedy můžeme dělat? Pro začátek se můžeme snažit problém dál nezhoršovat: například nezahazovat ochranné kryty, ale přivazovat je k lodi. Důležité je také dodržování mezinárodních směrnic určených k minimalizaci vzniku nového odpadu vypracovaných Výborem pro koordinaci vesmírného odpadu (IADC), který zastupuje všechny významné světové kosmické agentury. Ty vyžadují například, aby kosmické lodě provozované na nízké oběžné dráze Země byly zkonstruovány pro návrat do atmosféry a shořely do 25 let po ukončení své mise. Komunikační družice na vyšších geostacionárních drahách v podstatě není možné vrátit zpět "dolů", proto by provozovatelé měli dle směrnic využít poslední palivo svých družic k jejich navedení na "orbitální hřbitov" o 300 km výše. Ovšem i přes existenci těchto pravidel "je docela běžnou praxí, že provozovatel svou kosmickou loď prostě zanechá na místě," uvádí Klinkard.
V roce 2008 selhalo na geostacionární oběžné dráze dvanáct družic, ale jen sedm z nich bylo navedeno na vyšší oběžnou dráhu v souladu se směrnicemi. Více než 800 z celkem 1 200 sledovatelných objektů nacházejících se v blízkosti geostacionárního koridoru nejsou aktivní satelity. Aktérem posledního "orbitálního" dramatu se stala komunikační družice Galaxy 15, která se proslavila jako "zombie satelit" (viz "Pochod zombie").
Ale i kdyby byla všechna doporučení Výboru do písmene dodržována, počet úlomků trosek bude stále stoupat. "I kdybychom vypouštění satelitů zastavili, objem kosmického odpadu poroste," říká Hugh Lewis z university v britském Southamptonu. "To proto, že bude stále docházet ke druhotným kolizím." Kessler předpověděl, že neuděláme-li nic pro odstranění odpadu, pocítíme následky v roce 2000. Ukázalo se ale, že kolize podobná srážce Iridia a Kosmosu se neopakovala dalších devět let. Hlavním důvodem tohoto "odkladu" může být fakt, že moderní satelity jsou ovladatelné. Pokud jejich provozovatelé zpozorují v blízkosti družice kosmický odpad, mohou svou "vlaštovku" odklonit stranou.
Takové manévrování bylo dřív málokdy možné, ale dnes je tomu jinak. Ještě před několika lety dostávali provozovatelé dostávali upozornění na kosmický odpad jednou či dvakrát měsíčně, nyní jsou taková upozornění vydávána dvakrát až třikrát týdně. Pokaždé, když přijde nové varování, musí operátoři zahájit 72hodinové pozorování pomocí pozemního radaru. Je zjištěna přesná dráha objektu a rozhodnuto, zda je nutné započít úhybný manévr.
Jako by nebylo dost nehod, vypustila Čína v roce 2007 raketu, která zničila jejich vlastní meteorologickou družici Feng Yun 1C. Byla to okázalá demonstrace vojenské síly míněná patrně jako varování pro všechny, kdo by uvažovali o rozmístění zbraní do vesmíru. Způsobila ale velké rozrušení ve střediscích kosmických operací po celém světě. Spolu s kolizí Iridia a Kosmosu z roku 2009 vedl tento incident ke vzniku takového množství trosek, že se počet fragmentů pozorovatelných ze Země na nízké oběžné dráze téměř zdvojnásobil.
„Některé kosmické lodě generují odpad častěji než ostatní," říká Lewis, který vyvinul software modelující šíření kosmického odpadu a jeho vývoj v čase. Například čtyři družice patřící do formace A-Train (Vláček) obíhají kolem Země v řadě za sebou a monitorují počasí. Nejbližší dvojice jsou od sebe vzdáleny jen 15 sekund, a právě díky této blízkosti je Vláček obzvlášť zranitelný. Pokud by se jeden satelit z Vláčku střetl s nějakým úlomkem, je vysoká pravděpodobnost, že budou zničeny všechny čtyři satelity. Zdá se, že sanace (jak tomuto procesu říkají kosmičtí odborníci) je nevyhnutelná. Jinými slovy: někdo tam bude muset doletět a snést ty "krámy" dolů. Ale které z nich? Kdo to udělá a jak? A kdo to zaplatí?
Nejraději bychom asi snesli dolů všechno, co "pobereme", jenomže to by stálo spoustu peněz. "Odstranění družic z oběžných drah je tak drahé, že bude nutné vybrat jen některé z nich," tvrdí Lewis, který zkoumal řadu metod, jež by dokázaly identifikovat nejnebezpečnější objekty. Nejpřirozenější strategií by se zdálo být odstranění největších objektů, Lewisova analýza však ukazuje, že to nemusí být ten nejlepší postup. Fakt, že dotyčné objekty jsou velké, neznamená, že jsou pro ostatní satelity nejvíce nebezpečné. Živé satelity jsou ohroženy spíš menšími nefunkčními družicemi na konkrétních oběžných drahách.
Pro lepší ilustraci své teorie popisuje Lewis družice a kosmický odpad jako prvky matematické sítě. Propojení prvků v síti odhaluje, ke kolika objektům se daná družice na oběžné dráze přiblíží (Acta Astronautica, č. 66, str. 257). "Je to jako page-ranking na Googlu. V horní části seznamu se objeví nejvíce propojené objekty," vysvětluje Lewis. Podle těchto orbitálních spojení je možné rozhodnout, které objekty jsou nejnebezpečnější. Když tyto objekty stáhneme "dolů", zastavíme na dané dráze Kesslerův syndrom. Lewis však nechce konkretizovat, které kusy trosek jsou nejnebezpečnější, nechce dráždit jejich majitele.
Na odstranění mrtvých satelitů by mohla být použita řada nových technologií, uvádí Lewis. Tyto technologie by samy využívaly služeb družice. Specializovaná družice by vystřelila na opuštěné plavidlo laserem, roztavila by jeho komponenty a tím uvolnila plyn, který by zbytky odtlačil na bezpečné místo. Uklízecí satelit by také mohl připevnit mrtvý satelit na řetěz a odtáhnout ho do atmosféry, kde by shořel. Zdálo by se, že každá země uvítá vývoj nových technologií pro úklid kosmického prostoru, ale ve skutečnosti brání pokroku myšlenka na možné vojenské zneužití. "Umíme-li zničit mrtvé satelity, umíme zničit i ty funkční," říká Lewis.